Vzpomínka na Jindřicha Rineše, který tragicky zemřel před deseti roky

Obnova věží, kleneb i kupole je mistrovskou prací památkové péče. Po desetiletí krok za krokem připravoval podklady pro Program záchrany architektonického dědictví. Dokonalé, jednoduché a velmi málo nákladné. Technické zprávy a výkresy do stavebního deníku, hodiny konzultací se zedníky přímo na stavbě byly blízké stavitelské profesi, jak ji znala staletí, bez zbytečného balastu předražené dokumentace. Jen díky Jindřichově genialitě a skromnosti mohla vyrůst kupole na kostele Zvěstování Panny Marie, která je dominantou krajiny severního Plzeňska.

Na slavnostním večeru 15. 11. 2022 byl In memoriam oceněn cenou Národního památkového ústavu „Patrimonium pro futuro“, kterou převzala dcera Tereza Rinešová z rukou ministra kultury Mgr. Martina Baxy.                                                                                                         Irena Bukačová

Hned po přistěhování do Prahy, v září 1959, jsem nastoupil do 11. třídy Nerudova Gymnázia na Malé Straně. Byl to právě Jindra, kdo se mne ujal coby čerstvého přivandrovalce
a pozvolna mě zasvěcoval do všech náležitostí malostranského života. Nejhezčí vzpomínku mám na to, jak mě v rámci předvádění Prahy posadil za sebe na motorku, a jeli jsme na výlet na Zbraslav. Z gymnázia jsme pak měli společnou cestu na ČVUT, ale po třetím ročníku se naše cesty rozešly. Já skončil na „architektuře“, Jindřich na „stavárně“. To už jsme ztratili kontakt úplně.                                                                                                  Radim Boháček, Ottawa, Kanada

V období našich začátků na vysoké škole jsme spolu s Jindrou jezdili na kanoi C2 ve vysokoškolském klubu SLAVIA VŠ. Pomáhali jsme také vystavět loděnici v Chuchli a potom jsme 3–4 roky celkem úspěšně závodili za oddíl v rychlostní kanoistice. Na různých českých závodech v Praze, Poděbradech, Kolíně, Plzni, Písku i jinde. Já jsem jezdil „na háčku“ vlevo vpředu, Jindra musel vzadu kormidlovat, což nebylo nic jednoduchého. Někdy jsme byli
i úspěšní, občas jsme i vyhrávali. Pádlování bolelo. Přesto Jindrův suchý humor byl už tou dobou charakteristický.                                                                                                              Zdeněk Zavřel

Nastupovala jsem do Obnovy památek v ulici „Na Beránce“. Představoval mě kdosi jako medvěda kancelář po kanceláři. Před pracovištěm statiků jsem měla velké dilema a trému. Věděla jsem, že tam šéfuje Jindřich Rineš, a určitě bude si pamatovat, že jsme před dávnými lety s manželem byli u něho v Nerudovce v novém družstevním bytě ve střešní vestavbě, kterýsi svépomocí postavil? My jsme se teprve ke stejné akci chystali, tak jsme byli zvědavi na jeho zkušenosti. Mám k němu hlásit? Tykat jako kdysi nebo vykat? Jindra vše rozřešil. Skoro mě obejmul a přivítal, jako bychom se viděli včera. Po větším zemětřesení v západních Čechách popraskalo mnoho kostelů. Jindra pánům farářům skoro zadarmo dělal posudky
a projekty, i sanace hlídal.                                                                                              Jiřina Přibilová

Ing. Jindřich Rineš projektoval a společně s Vasilem Kuzmiakem z firmy TESMO  a opravili spoustu kostelních krovů. Znali se dobře, dokonce spolu jezdili na výletní tůry do Tater. 

Když věžní hodiny večer odzvonily osm hodin, nastala pro místní obyvatele velká událost. Polovina hostů vyšla z hospody na náměstí s půllitry v ruce, a s pozdviženými hlavami zbožně naslouchali tónům, které tak dlouho neslyšeli. Jindřich stačil během víkendu splout rozvodněnou řeku, opravit společně se mnou a dalšími kamarády úžlabí střechy jedné z věží zámku Žleby, a navíc ještě rozhýbat dávno zmlklé věžní hodiny…                                                     Vasil Kuzmiak

Býval jsem přítomen mnoha jednáním, kde se řešily technické otázky obnovy a rekonstrukcí památek a vždy bylo zážitkem sledovat Jindru při práci. Měl obrovské zkušenosti a znalosti; díky nim obvykle nepotřeboval složité výpočty, mnoho věcí řešil tak, že na místě nakreslil do stavebního deníku přesnou skicu, objasnil ji tesařům či zedníkům, případně sám část díla provedl  a na příštím kontrolním dnu jen konstatoval výsledek. Pokud nebyl spokojen, muselo se vytvořené znovu bourat, znovu se vysvětlilo a nakreslilo a zkontrolovalo.
Vše se zachycovalo ve stavebním deníku. Jindra používal téměř výhradně materiály
a pracovní postupy předků, tedy stejné, jimiž byly vybudovány  ty  opravované budovy.
Bez zbytečného bourání, bez nadměrného doplňování novými konstrukcemi. Bylo to vždy elegantní, obvykle jednoduché a navíc i levnější. Časem na jeho pracovišti vznikla jakási škola inženýrů – statiků, orientovaných na obnovu památek, Pokud vím, patřili k ní např. Jiřina Přibilová, Miroslav Fuchs, Vít Mlázovský.                                                                           Jan E. Bárta

Ing. Jindřich Rineš (narozen 10. 8. 1943 v Praze, tragicky zemřel 20. 6. 2016 ve Vysokých Tatrách). Vystudoval Gymnázium Jana Nerudy v Praze, následně absolvoval v letech 1960–1965 studium na ČVUT v Praze. Pracoval ve Středočeském podniku pro obnovu památek v Praze, a po jeho zrušení na začátku 90. let 20. století začal podnikat na pozici licencovaného statika a projektanta.