Historie Mariánské Týnice

Mniši zde nechali vybudovat kostelík a v něm bylo později umístěno pozdně gotické sousoší Zvěstování Panně Marii od Mistra Týneckého Zvěstování.

Historie zázraků v Mariánské Týnici je dále doložena od 17. století. Divotvůrkyně dokázala přivolat déšť v době sucha (proto zvaná Děšťová), zastavit mor, uzdravit a protože Panna Maria chránila svým pláštěm prosebníky, říkalo se jí též Plášťová.

Za opata Ondřeje Trojera v roce 1699 bylo v Mariánské Týnici zřízeno proboštství. Následující opat Eugen Tyttl se rozhodl pro radikální změnu a nechal podle plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichla postavit v sousedství starých budov zcela nový poutní areál.

Jeho základem je kostel Zvěstování Panně Marii, který je založen na půdorysném obrazci rovnoramenného tzv. řeckého kříže. Stavba vrcholí dominantou centrální kupole, která se zvedá v křížení ramen kostela a nese kamennou lucernu.

Dominantou interiéru kostela je nástěnný iluzivní oltář. Jeho jednotlivé vrstvy jsou významově uspořádány tak, že od spodní etáže k vrchu graduje zobrazovaný obsah od pozemské sféry do duchovní. Nad vchodem z kostela do proboštství je znak plaského kláštera s monogramem posledního opata Celestýna Wernera. Další etáž výmalby tvoří čtyři postavy duchovních otců cisterciáckého řádu. V další úrovni je znak opata Fortunáta Hartmana a pod ním okno z oratoře, odkud mohli bohoslužbu sledovat hosté nebo řeholníci po dobu nemoci. V nejvyšší etáži oltáře je obraz Nejsvětější Trojice, jíž představuje Bůh Otec a Kristus, nad nimiž se vznáší holubice Ducha svatého.

Iluzivní oltář tvořil pozadí velkému mramorovému oltáři pořízenému za opata Fortunáta Hartmana v roce 1779, který byl po zrušení kláštera přemístěn do kostela sv. Jakuba Většího v Příbrami, kde se nachází dodnes.

Podle původního plánu měl na kostel navazovat západní a východní ambit. V době baroka byl ale postaven pouze západní s freskovou výzdobou od Františka Julia Luxe znázorňující motivy ze života Panny Marie a cisterciáků.

Třetí částí areálu je jednopatrová budova proboštství se znakem plaského kláštera osazeným nad hlavním vchodem. V interiéru je v bývalém refektáři dochována nástropní freska znázorňující darování Mariánské Týnice Romanem z Týnce plaským cisterciákům a Pannu Marii při společném jídle s řeholníky.

Po zrušení plaského cisterciáckého kláštera Josefem II. přestala svému účelu sloužit i Mariánská Týnice. Spolu s celým panstvím byla ve správě Náboženského fondu a poté ve vlastnictví Metternichů. Pro další využití objektu se hledala různá řešení včetně např. možnosti zřízení cukrovaru nebo blázince. Objekt ale postupně chátral a nakonec se v roce 1920 zřítila kupole kostela.

V té době byl zřízen Spolek pro záchranu Mariánské Týnice, na jehož činnost navázala Jednota pro záchranu Mariánské Týnice a kostela u Ježíška v Plzni. Jejím hlavním představitelem byl plzeňský architekt Hanuš Zápal. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století tak bylo zabráněno další devastaci objektu.

V roce 1952 zde bylo zřízeno muzeum, které v rámci možností pokračovalo v opravách. Ke generální obnově Mariánské Týnice došlo v devadesátých letech 20. století, kdy byly rekonstruovány fasády, znovu osazeny věže nad proboštstvím a nakonec rekonstruována i kdysi zřícená kupole kostela. Následně bylo upraveno i okolí, bylo zřízeno parkoviště pro návštěvníky a nově upravena partie před jižním průčelím proboštství. Dostavba východního ambitu proběhla v letech 2017 - 2020, kterou se naplnil původní Santiniho záměr.